Herpes virus
Čerpáno z www.genomia.cz
Na této stránce si také můžete on-line objednat vyšetření psa.
CHV (Canine herpes virus)
K vyšetření se odebírají vzorky plné krve, tkáň z uhynulého jedince, nebo stěry sliznice nosu, genitálií či spojivky sterilním vatovým tampónem (tampony poskytuje laboratoř). Laboratoř odesílá k odběru dva tampony, každý může být použitý pro stěr jiné sliznice. Stěry jsou pak v laboratoři vyšetřeny jako směsný vzorek. Pokud požadujete vyšetření stěrů odděleně, účtujeme dle počtu jednotlivých testovaných vzorků - je třeba na oddělení testování upozornit.
CHV (Canine herpes virus) je zástupcem podčeledi Alphaherpesvirinae, do této podčeledi jsou řazeny rody Simplexvirus, Varicellovirus, Mardivirus a Iltovirus. Lidské herpetické infekce způsobují herpes simplex viry (HSV-1 a 2); zřejmě nejznámějším zástupcem rodu Varicellovirus je HHV-3 (Varicella zoster virus), který způsobuje neštovice a pásový opar.
Mezi hostitele podčeledi Alphaherpesvirinae nepatří zdaleka jen člověk, ale také například skot, kočka, pes, prasata a ptáci.
Genom celé podčeledi tedy i CHV tvoří nesegmentovaná lineární, dvoušroubovice DNA, jedná se o tzv. dsDNA viry. Strukturou se CHV podobá ostatním zástupcům podčeledi, je geneticky příbuzný s FHV-1 (Feline herpes virus-1), PhHV-1 (phocid herpesvirem 1) a equine herpes viry 1 a 4 (Martina et al. 2003, Rota et al. 1990).
Canine herpes virus byl identifikován v roce 1965 zároveň třemi různými skupinami vědců v souvislosti s infekčním úmrtím novorozených štěňat (Carmichael et al. 1965, Spertzel et al. 1965, Stewart et al. 1965). Klinicky může CHV způsobit rozdílné typy onemocnění nebo infekcí jako je například akutní neonatální virémie, systémové formy infekce březích fen, infekce sliznic, oční a latentní infekce. Průběh je závislý na aktuálním stavu imunitního systému daného jedince. U novorozených štěňat infekce CHV způsobí fatální nekrotickou a hemoragickou chorobu, zatímco u starších a dospělých zvířat často nejsou přítomny žádné klinické příznaky (Carmichael et al. 1965).
U dospělých jedinců CHV vyvolává onemocnění horních dýchacích cest a genitální traktu. Přítomnost CHV byla zjištěna u psů s ITB (Binn et al. 1979) (ITB - infekční tracheobronchitidou - akutní vysoce infekční onemocnění, kdy je zvíře infikováno několika bakteriemi a viry najednou). Role CHV v souvislosti ITB je kontroverzní. Experimentálně navozené infekce CHV ukazují, že způsobí mírné příznaky rhinis (rýma), pharyngitis (zánět nosohltanu) (Appel et al. 1969) nebo vedou k ITB příbuzným chorobám (Karpas et al. 1968). CHV se vyskytuje později než ostatní virové infekce respiračního traktu, je zajímavé, že následně pak byla infekce CHV spojena se závažnějšími příznaky (Erles et al. 2004). Zda je přítomnost CHV zodpovědná za zhoršení závažnosti příznaků respiračních infekcí nebo naopak dosud není jasné.
V souvislosti s infekcí CHV mohou být doprovodnými klinickými příznaky léze a puchýřky na sliznicích pohlavních orgánů. U fen infekce CHV vyvolává záněty vaginy. Virus se přenáší i transplacentárně (Hashimoto at al. 1982), následkem infekce může být např. odumření plodů, resorpce plodů, aborty, předčasné porody, porody slabých a neživota schopných štěňat.
U některých jedinců se v souvislosti s infekcí CHV mohou objevit oční záněty s retinální dysplázií, u těžkých případů lze zaznamenat např. zánět rohovky, rohovkový vřed, kataraktu a srůsty v přední komoře oční.
Serologická vyšetření vykazují poměrně vysokou prevalenci CHV v chovech. V Anglii byla stanovena prevalence protilátek 88%, v Belgii 45,8 %, v Nizozemí 39,3% a v Itálii 27,9% (Reading et al. 1999, Rijsewijk 1998, Ronsse 2002, Sagazio et al. 1999). V místech, kde se nachází více zvířat pohromadě, je riziko infekce CHV prokazatelně vyšší (např. útulky, velké chovné stanice). Rozsah hostitelů CHV je omezen pouze na psy a virus se replikuje téměř výhradně v psích buňkách (Krakowka et al. 1985), nicméně přítomnost protilátek proti CHV byla zjištěna u lišky obecné (Robinson et al. 2005, Truyen et al. 1998) a vydry severoamerické (Kimber et al. 2000).
Po symptomatické i asymptomatické infekci, zůstávají psi latentně infikovaní. Virus může být vylučován v nepředvídatelných intervalech během period několika měsíců nebo roků. Oronasální a pohlavní přenos, jsou považovány za hlavní cesty nákazy, ale je možná i nákaza plodů v děloze.
Latentní virus setrvává v gangliích trojklanného nervu, ale byl prokázán i na jiných místech např. lumbo-sakrálních gangliích, mandlích, příušních žlázách (Burr et al. 1996, Miyoshi 1999). Virus nebyl PCR reakcí detekován v žádném z celkového počtu 24 vzorků plné krve v případě přítomnosti latentní infekce (Burr et al. 1996)
Reaktivace latentního viru může být vyprovokována stresem (např. přesun k novému majiteli, nové ubytování, zavedení nového psa), popř. i podáním imunosupresivních léků (kortikoidů).
V současné době specifická léčka infekce CHV neexistuje, je k dispozici pouze léčba symptomatická nebo případná možnost prevence zaměřená na zvýšení imunity jedince.
CHV je velmi citlivý na běžné desinfekční prostředky. Virus se množí méně při teplotě vyšší než 36˚C. Proto odchování štěňat, která obecně nemají dobře vyvinutou termoregulaci, ve vyhřívaných boxech může snížit jejich mortalitu. Každopádně u novorozených štěňat probíhá celkové onemocnění velice rychle a účinná terapie není bohužel dostupná
V současné době existuje možnost podání vakcíny, která je určena pro březí feny. Vakcinace březích fen obsahuje malá množství antigenů psího herpesviru. Dochází tedy k aktivní imunizaci březích fen a k navození pasivní ochrany štěňat. Po očkování předají feny tyto protilátky prostřednictvím kolostra štěňatům. Očkování nechrání přímo před infekcí, ale tlumí vznik klinických příznaků, popř. patologické změn objevujících se v důsledku infekcí CHV.
Pro stanovení diagnózy je možné hodnotit patologické anatomické změny a histologické nálezy v případě úmrtí. V případě prodělané infekce je možné stanovit přítomnost protilátek; vzhledem ke schopnosti latentní infekce titry protilátek po prodělané infekci rychle klesají a hodnocení nebývá přesné.
Pro stanovení přítomnosti CHV může být jednoznačně nápomocna metoda PCR. Metoda detekce pomocí polymerázové řetězové reakce je přesnou, rychlou a spolehlivou metodou, kterou je možné použít i při průkazu viru ve vzorcích tkání, tkáňových řezech v případě úhynu narozených štěňat, dále u vzorků genitálních nebo tonsilárních stěrů, popřípadě 1 ml plné krve v EDTA v případě viremické fáze.